„V setmělém lese šlo už všechno spát, mé milé děti.“ Těmito slovy začala babička
svou dnešní pohádku. Jindra, Terezka a nejmladší Rozárka již leželi ve svých postýlkách – pelíškách, jak s oblibou říkávali, a čekali na další babiččina slova.
„Usnuly žáby kuňkalky u studánky nedaleko kamenného kříže, zajíci pod peřinkami z trávy a usnuli i ptáci v křovinách, jen sýček odpočítával roky života
tomu, kdo jej z nedaleké vesnice slyší. Měsíc se pohupoval nad oblaky, pokuřoval svou dýmku a pozoroval světla z okének vesničky, která se jmenovala Stará Lhotka.“
„To je u nás, to je u nás,“ zvolala Terezka, ale babička ji utišila. „Pst, Terezko.
Podívej, Rozárka už spí. A víš, kolik je na světě Starých Lhotek? Spousty.“
Terezka se podivila, ale slíbila, že už bude potichu. Jindra jen nedočkavě zašeptal: „Tak jak to bylo dál, jak to bylo dál?“
Babička se tedy jala pokračovat ve své pohádce.
„Les byl, milé děti, tichý, tak tichý, že i sýček přestal odpočítávat, aby nenarušil ten krásný klid. Ale náhle bylo ticho něčím přerušeno. Z kraje lesa se začala ozývat tichá píseň. Její melodie byla tklivá, beze slov a lehce se nesla noční krajinou.
Zvědavý sýček se nehlučně snesl do koruny stromu, pod kterým kdosi seděl.
Byla to stará unavená žena. Opírala se o kmen a smutně si broukala. Ač píseň neměla slov, sýček věděl, o čem je. Ta smutná píseň byla o mládí, síle, odešlých létech a přicházející smrti. Vedle staré ženy stála nůše plná chroští na podpal, neb se blížila zima.
Ale ona chroští do své chaloupky už nikdy nedonesla. Zemřela, jelikož síly ji opustily a široko daleko nebylo pomoci. Až brzy zjara, když zmizel sníh a chlapci vyrazili na obhlídku probouzející se přírody, spatřili tuhle a tamhle bílou kost. Vlci ji, mé milé děti, roztahali po kraji.
„To bylo ale smutné, babičko,“ zavzlykal Jindra.
„Neplač, vnoučku můj,“ řekla babička a pokračovala: „v každém mém příběhu jste vždy našli ponaučení. Zde je také. Co nemáte dělat, broučci?“
„Chodit sami do lesa,“ zašeptala Terezka.
„Správně,“ řekla babička a dodala: „nechoďte nikdy nikam sami, abyste nezůstali bez pomoci. Ale teď už sladce spěte, jako vaše sestřička.“
Babička políbila děti na čelo, potichu za sebou zavřela dveře a odešla do stodoly
pro svou starou nůši.
